středa 29. února 2012

Bisexualita, fenomén nebo fakt?

Je to už pár let, co jsem na bisexualitu narazila poprvé.
 Bylo to ve článku, který vyvracel její existenci. Psal ho nějaký sexuolog. Bylo tam řečeno, že jste buď hetero, homo a pokud to tak jasně necítíte, tak byste se měl nad sebou zamyslet, protože jste pouze zmatená existence. Už tenkrát mě to urazilo.
Opravdu je pouze škatulky "na holky", "na kluky" a zbytek už je špatně?

I když jsem tohle téma nahodila ve společnosti středoškoláků, tak jsem se dozvěděla, že je bisexuál prostě ten, který neví co by a je mu jedno s kým spí. A zase to byl jen sex. To jako opravdu vidí jen fyzický vztah? Jen ten se jim jeví jako důležitý?
Tak to asi ještě nepochopili, o co v takovém vztahu jde.

Bisexualita znamená, že je člověk přitahován jak osobami stejného, tak opačného pohlaví. Bez ohledu na to s nimi dokáže navázat plnohodnotný vztah.
Takže to, že se vyspí s kamarádkou z holky nedělá lesbu a to, že se kluk líbá s kamarádem z něj nedělá gaye. Ba ani bisexuála.
 Tohle je jen bisexuální chování, které částečně patří k dospívání a částečně se tak projevuje nějaká nová "cool" vlna. (Které nerozumím a rozumět jí zřejmě nikdy nebudu. Co je zajímavého na tom, že se dva kluci vyfotí při líbání, i když mají holky?)

Podle mě bisexualita existuje.
Heterosexuál hledá holku nebo kluka.
Bisexuál hledá osobnost.
Bez ohledu na pohlaví.
Proč by na tom mělo vlastně až tak záležet? Nikdo z nás nemůže ovlivnit to, čím se narodil, tak proč by podle toho měl mít nalajnovaný život?

Pokud miluješ, není co řešit, neplatí jen o Kofole.
Ať si říká pan sexuolog cokoliv....

(Vaše názory?)

úterý 28. února 2012

Nástrahy dospělého světa...

Táhne mi na osmnáct.
Je mi to jedno. Je to číslo jako všechny ostatní.

Vrstevníci se těšili na své patnáctiny, protože už konečně mohli mít sex. Jejich "do patnácti můžeš, od patnácti musíš" mě uvádí do záchvatu smíchu ještě dnes. Jinak bych nad jejich ubohostí musela brečet.
Já dostala občanku, vlastní bankovní konto a tím veškeré změny skončily.

Nyní mě čeká další meta, na kterou se všichni strašně těší s větou "konečně se pořádně ožeru". Já ovšem zbožňuji každou svou mozkovou buňku, takže je odmítám vyhlazovat ve velkém pomocí ethanolu.
Víte, co je mojí největší starostí po osmnáctinách? To, koho budu volit. Obzvlášť v prezidentských volbách. Naše politika mi totiž není jedno. Cítím se jako Češka a mám pocit, že i já budu mít (i když malý) podíl na tom, kdo mě zastupuje v parlamentu nebo v celém světě. Cítím volby jako svou občanskou povinnost. Jen aby bylo z čeho vybírat.
Ale politika do tohohle článku nepatří.

Vlastně nikdy nezáleží na tom, kolik máte napsané v občance, ale to na kolik vypadáte a na kolik se projevujete. Mnoho debilních lidí se mě snažilo kvůli mému vzhledu přesvědčit, abych jim koupila cigarety nebo alkohol. Kam jsem je poslala je určitě každému čtenáři jasné. Opravdu nebudu využívat svou "vyzrálost" na to, abych podpořila něco, co z duše nesnáším.
Ale často mi můj vzhled opatřuje jisté výhody.

Lidé na úřadech se mnou jednají jako s dospělou osobou. Ve vlaku mi vykají i očividně starší lidé než jsem já. Celkově mám pocit, že se chování ke mě velice liší od chování lidí k teenagerům.
V praxi jsem to ozkoušela o velkých prázdninách, kdy jsem šla do jedné cestovní kanceláře vybírat zájezd. Přišla jsem s jasnou představou o tom, co chci. Slečna se chovala velice hezky, ale bylo vidět, že je nová. Měla podle mě čerstvě dvacet. Však ve chvíli, kdy došlo k hlavní domluvě jsem se zmínila o tom, že nejsem plnoletá. Z milé slečinky se najednou stala pohrdavá mrcha, která mě vytočila asi dvakrát za minutu. Nevím, kde brala tu drzost se takhle chovat k zákazníkovi. Odešla jsem s hlavou plnou sprostých výrazů a do kanceláře jsem se už v životě nevrátila. Kvůli této zaměstnankyni, která se nade mě musela povyšovat, i když měla sotva o tři roky víc, celá cestovní kancelář přišla o docela velký kšeft. Uvažovala jsem dlouhou dobu nad tím, že si na ní půjdu stěžovat.
Zájezd jsem nakonec domluvila s jinou cestovkou po telefonu. Pro jistotu jsem nezmiňovala věk, protože bych už nevydržela podruhé takové neslušné jednání. Všechno klaplo a my si minulé prázdniny velmi užily.

A co se změní příští rok?
Možná se ke mě budou chovat jako k rovnocennému zákazníkovi. Ale to je tak vše.

Dospělá nebudu, dokud nebudu žít jen ze svého.
Ať vypadám, jak vypadám...

pondělí 27. února 2012

Kdo může vychovat muže?

Jsem moc mladá na to, abych mluvila do výchovy. Do "titulu" matky mi chybí i desítky let.
Ale stejně mi to nedá a musím se vyjádřit k trendu výchovy chlapců.

Společnost nás krmí fámy. Mezi ty patří i poučky o tom, že chlap musí být vždy tvrdý, nesmí brečet a podobně.
K čemu to vede?
K ničemu, co by se nám ženám líbilo!

Myslím si, že kluci jsou stejní lidé jako my holky, tudíž by se s nimi mělo jednat v citové otázce úplně stejně. Zakazovat malému klukovi brečet a posmívat se mu za to, to je podle mě vrchol. U svých vrstevníků vidím kolikrát i totální citovou deprivaci. Ano, nepláčou jako bábovky, mnohdy totiž necítí vůbec nic. Tvrdá výchova zapřičinila, že z nich jsou totální citový dinosauři, kteří se neumí vžít do druhého, ale hlavně se neumí vypořádat sami se sebou. Neustálým potlačováním přirozenosti si většinou způsobí psychické problémy, kterých se potom velice těžce zbavují. A mnohdy se s nimi potýkají až do konce života.

Kluci dospějí do puberty a tam většinou začnou první problémy. Protože bez vzájemné empatie nemůže existovat žádný vztah. Tihle kluci by možná chtěli, ale partnerství se vždycky rozpadne na jejich "skálovistosti" a neschopnosti projevit jakékoli city. Kdo by chtěl žít vedle někoho, kdo vás má sice někde hodně hluboko rád, ale neumí to projevit? Jak dlouho jsme to schopny vydržet? Moc dlouho ne, to říkám z vlastní zkušenosti.
A kluk je potrestán za něco, za co nemůže. Nebyl to on, kdo mu v dětství neustále opakoval, že velcí chlapi nepláčou. Nebyl to on, kdo se mu ve škole posmíval, když projevil své city. Okolnosti ho dohnaly k samotě. K něčemu, co by si on sám nikdy nevybral.

Možná vám to přijde jako krajní případ. Mě už ne. Celý život se pohybuji mezi muži, kluky i malými chlapci. Řekla bych, že tohle je problém tak tří z deseti. Třiceti ze sta. Tří stovek z tisíce! To už je podle mě strašně vysoké číslo, nad kterým by se měla společnost 21. století zamyslet.

Emancipace žen je absolutně jasný děj, který považujeme všechny za správný, nebo alespoň částečně správný. Ale kdo myslí na muže?

Nikdy bych nechtěla, aby se z mužů staly ufňukaní haranti, ráda se o chlapa opřu. Ale "pořádnost" chlapa je i v tom, že se umí projevit i citově. Omezování citů podle pohlaví je dle mého trend minulých století, který v moderní společnosti už nemá místo.

Protože nechci, aby se mi přítel svěřoval se strachem v očích s tím, že brečel. Pro mě tím jeho cena neklesá, i když to má v sobě zafixované jinak.
Obejmu ho stejně ráda.
Možná i radši.
Protože on se nemá za co stydět!


neděle 26. února 2012

Hop to shop

Pokud nemám naprosto skvělou náladu, tak je nevhodné mi dávat do ruky peníze. Vždycky to skončí rozsáhlým utrácením.
Tentokrát jsem ale opravdu kupovala to, co potřebuju (a ty úžasné botičky s mašličkou, které by mi zničily nohy, jsem tam s těžkým srdcem nechala).
Co mi tedy přibylo do šatníku a kosmetické taštičky?
  • Dva laky od Essence, odstíny: 05 Toffe to go, 98 Walk on air
  • hnědý klobouk z Bijou Brigitte
  • květované silonky z ostravského náměstí
  • svetr z Private Member
  • Prstýnek z Cameieu
  • makaronky (Love it!)





Dívat se se zavřenýma očima

Co je to krása?
Něco neuchopitelného, neurčitelného. To, co mi přijde jako vrchol estetičnosti, někomu může přijít odporné.
Každý totiž vnímáme jinak.

Krása je podle mne hlavně uvnitř člověka. Zbytek už je jen takový bonus. Něco jako 1+1 zdarma.

Ale dokážu ocenit i fyzickou krásu. I když mnozí tomu říkají divnost, protože u mne klasická "miss" většinou neuspěje. Je prohlášena za vzhledově "nudnou", což znamená, že její tvář zapomenu hned, když uvidím další holku.
Mé oblíbenkyně jsou většinou zvláštní výrazné osoby se smyslem pro styl. A většinou je neznám osobně. Vlastně nikdy.
Protože jen tehdy dokážu být ohledně té "krásy" objektivní.

Ve chvíli, kdy člověka poznám, vnější schránka absolutně mění podobu. Pamatuji lidi, kteří se mi velmi líbili vzhledově, ale když jsem se jim dostala pod kůži, tak se mi znechutili natolik, že je nyní vnímám jako ošklivé. Jsou pro mě neatraktivní.

Najednou už to není pouze tělo, hezké oblečení a úsměv. Už jsou to názory, charakter, inteligence, pohled na život.
I ta nejhezčí holka se může stát slepicí.
I ten nejkrásnější kluk se může proměnit v ropuchu (,i když to bývá v pohádkách většinou naopak).

Proto nesoudím podle vzhledu. Je to tak zavádějící!
 A pokud už musím soudit někoho, koho znám, tak zavírám oči.
Tak totiž vidím nejvíc.


Jak vidíte krásu vy?
Dnes končím výrokem Ireny Adlerové, "The Woman" : "Brainy is new sexy!"

sobota 25. února 2012

Jak jsem "nahlédla" do modelingu část 2

Mluvila jsem o rozhovoru, tady ho máte. Upozorňuji, že na tento rozhovor má autorské práva salón Romantica (ZDE), Šárka Cojocarová a já. Jakékoli porušení autorských práv je trestný čin, takže bacha na to!
------------------------------------------------------------------------------

Mnoha lidem se Šárka Cojocarová zapsala do paměti až minulý rok, kdy obsadila třetí místo na soutěži Česká Miss. Tato mladá kudrnatá dívka však brázdí vody modelingu už delší dobu a sbírá úspěch za úspěchem.  
 
Jméno: Šárka Cojocarová
 Věk: 22let
Místo narození: Svobodné Heřmanice, Moravskoslezský kraj
Úspěchy:
finále Česká Miss 2007, třetí místo Česká Miss 2011, třetí místo v Koreji na International model of the Year, Miss Junior, Miss Europe Junior, titul "nejlepší tělo v plavkách" na Miss Earth 2011 a další
 Studium: Ostravská univerzita
Jaká je: pilná, cílevědomá, přátelská, inteligentní, pracovitá, usměvavá a hlavně úplně normální dívka


(fotka patří salonu Romantica)
Toužila jsi od malička po kariéře modelky?
Asi od třinácti let. Předtím jsem chtěla být samozřejmě princezna. Také jsem uvažovala o vojenské škole. Trošku protiklad.
Jak se může obyčejná dívka stát modelkou? Co jsi pro to udělala ty?
V třinácti letech jsem šla poprvé do agentury v Ostravě, vzali mě a šla jsem dělat kurz pro modelky. Učili nás tam pózovat, chodit a podobné velmi „zábavné“ věci. Ale nakonec je to úplně zbytečné, protože při práci v modelingu musí být člověk hlavně přirozený, takže naučené pózy mu moc nepomohou. Poté jsem šla do agentury v Praze a pak už jsem jezdila po světě.
Považuješ titul druhá vicemiss za svůj největší úspěch?
Byla jsem i na dvou zahraničních soutěžích. Na jedné z nich jsem byla také třetí, ale titulu vicemiss v Česku si asi cením nejvíce.
Byla atmosféra v zákulisí Miss kamarádská, nebo jste v sobě viděly konkurentky?
V soutěži jsem měla svou nejlepší kamarádku, takže po celou dobu soutěže byla i dobrá atmosféra, ale poslední den už byla cítit i konkurence.
Změnilo se po Miss něco? Máš více nabídek na práci?
                V Praze mám dost nabídek, ale jinak se toho moc nezměnilo. Teď se často účastním charitativních akcí.
Je na modelingu něco, co opravdu nesnášíš?
                Nemám ráda neustálé čekání a podpatky.
A co naopak považuješ za nejlepší?
                Cestování a taky je to dobrý přivýdělek při studiu.
Lidé tvou práci často považují za lehkou a zábavnou. To ale asi nebude úplně pravda, jak vypadá tvůj normální pracovní den?
Ráno vstanu moc brzo a jdu tam, kde se koná přehlídka. Dlouho nacvičujeme, dlouho zkoušíme oblečení, dlouho čekám nalíčení, dlouho čekám na kadeřnici. Potom dlouho čekám na přehlídku. Projdu se po mole a za dvě minuty můžu jít domů.
Můžeme tě vidět v různých módních kreacích, ale jak vypadáš v civilu?  
                Jako každá jiná holka. Džíny, tričko a tenisky.
Máš ráda extravaganci? Měla jsi na sobě někdy něco opravdu výstředního?
To se stává docela často. Právě na finále České Miss jsme na sobě měly extravagantní modely.
Modeling ale není pouze o krásných šatech. Kolik lidí se o tebe stará před přehlídkou, focením?
Je jich mnoho- kadeřnice, (něco s make-upem), oblíkačka-holka, která nám pomáhá s oblékáním, choreograf, lidé, co se starají o průběh přehlídky.
Máš ráda společnost? Jsi komunikativní?
Jak kdy. Většinou si ráda popovídám s oblíkačkou, ale jinak v práci moc komunikativní nejsem. Ale jsem i stydlivá. Když jdu například do společnosti, kde je mnoho neznámých lidí, tak mlčím.
Míváš před přehlídkou strach, nebo už to považuješ za rutinu?
Strach, ani žádná nervozita po těch osmi letech není.
Podělíš se s námi o nějaké vtipné zážitky ze života modelky?
Před čtyřmi roky jsem na finále Miss zakopla a spadla. Pak jsem volnou disciplínu dělala s naraženou rukou a se zakrváceným kolenem jsem chodila v plavkách.
Na jakém nejzajímavějším či nejvzdálenějším místě ses díky své práci ocitla?
Směrem na východ v Jižní Koreji, směrem na západ na Kubě nebo v Dominikánské republice. Nejvíce se mi líbilo asi na Kubě, protože tam mají díky režimu úplně jiný život. Bylo to hodně zajímavé.
S modelingem je i úzce spjata štíhlá postava. Jak se udržuješ ve formě? Máš nějaké jídlo, kvůli kterému si ráda „zahřešíš“?
Já se moc neudržuji, i když si občas zajdu do posilovny. Teď jsem navíc i zhubla díky státnicím. Ale jinak to moc neřeším, nedržím žádné diety, podle mě to není vůbec dobré pro tělo. Sladké moc ráda nemám, ale miluji slané brambůrky, to sním klidně celý pytlík.
Kariéra modelky není věčná, co plánuješ do budoucna?
Teď jsem dělala bakalářské zkoušky z angličtiny a francouzštiny. Plánuji, ale ještě další studium, chtěla bych se věnovat jazykům.
Dnes se fotíš ve svatebních šatech. Máš pomyšlení na vdávání? Jak si představuješ svou vysněnou svatbu?
Zatím na to nepřišel ještě vhodný čas, nicméně jako asi každá žena mám představu. Nemám to promyšlené do detailu. Chtěla bych klasické bílé šaty a taky bych chtěla svatbu v kostele. Jsem pokřtěná, takže doufám, že mi to vyjde. Ale nevím, jestli bych chtěla obrovskou svatbu s mnoha hosty, nebo maličkou svatbu jen s nejbližšími. Potom bych chtěla zorganizovat pořádnou párty pro všechny přátele.
Jsi svou prací velmi vytížená, ale nějaký volný čas se jistě najde. Co je pro tebe největší relax?
Teď jsem toho volného času moc neměla, ale jinak ráda čtu, dívám se na televizi. Taky chodím ráda s přáteli ven na skleničku. A jen tak odpočívám.

pátek 24. února 2012

Jak jsem "nahlédla" do modelingu část 1.

Někdy nám přijde do cesty zvláštní příležitost a je jenom na nás, abychom ji chytili pořádně za pačesy. Něco podobného se mi stalo minulý rok v létě, kdy jsem dostala nabídku na dělání rozhovoru s jednou modelkou. Bylo to pro velkoobchod se svatebními šaty Romantica (možná se nechcete vdávat, ale koukněte se, mají i moc pěkné společenky ZDE).

Nejdříve jsem z toho byla hodně na rozpacích.
Modelka?
Já?
Rozhovor?
 Už jsem za sebou měla trochu "novinářské" praxe ze školních novin. Dělala jsem pár rozhovorů s místními "misskami" a vždycky to bylo o nervy. Ty holky se chovaly jako by jim patřil svět a chodily každý měsíc na molu v Paříži. Přitom je nikdo neznal ani ve vedlejším městě. Nafoukané Barbie bez mozku a soudnosti. Znechutily mne.
Získala jsem k modelkám hodně velké předsudky. Navíc jako holka, co měla vždy pár kilo navíc, jsem jim zřejmě docela záviděla to, že jsou tak hubené a pěkné. Zaujala jsem velice povrchní postoj - modelka = blbá holka, co nic jiného neumí.
Můj bože, teď se to stydím jenom napsat. Přiznávám se, šeredně jsem se pletla.

Asi měsíc jsem si chystala otázky a přemýšlela o tom, že jsem se asi zbláznila. Nevím, co jsem si představovala, ale to, co nastalo, bych nikdy nečekala.

Vešla jsem do místnosti, kde měl probíhat rozhovor a následné focení. Byla tam majitelka salonu (,se kterou se dobře znám a mám ji moc ráda), pan fotograf a Šárka Cojocarová. A taky asi 60 šatů, které potřebovaly být nafoceny do katalogu.
Začal docela dlouhý den.

Šárka mi během převlékání odpovídala na moje otázky a já si připadala čím dál víc jako naprostý trotl. Co jsem si myslela?
Že holka, která cestuje po světě, žije samostatně a je úspěšná, bude stejně nemožná jako nějaká patnáctka, která si myslí, že s titulem "Dívka roku" dobude svět?
Během pár minut se můj pohled na modelky změnil. A z nemyslného pohrdání se nakonec stala obrovská úcta k jejich práci.

Na place jsme strávili několik hodin. Slunce peklo přes skleněnou střechu, bylo neskutečné vedro. Nakonec jsem i já skončila před objektivem a byla párkrát vyblýsknutá. A už nikdy více. Za těch pět minut jsem byla vypocená jako při čtyřícítkách horečkách. A to to bylo jen pár snímků (,na kterých jsem mimochodem vypadala jako pečený vepř XD)
Obdiv Šárce, že dokázala být na fotkách stále hezká, i když měla nohy sedřené do krve a stále desítky nevyfocených šatů před sebou.

Den končil u společné a zasloužené "večeře". A já měla pocit, že u stolu nesedím s úspěšnou modelkou, ale se známou.
Normální holkou, která se svou vlastní prací dostala nahoru. Respekt.

Předsudky byly zbourány.
Skvělá zkušenost, která ze mě zase udělala o trochu lepšího člověka.

(Zítra se můžete těšit na rozhovor se Šárkou)

Black snowflake

Konečně vám přináším taky jeden Daily lolita post. Dostala jsem referát na Tokio a tak jsem na přednášení přece nemohla dojít v "civilu" (,který už je prý i tak mimo XD).
Musím říct, že jsem se v lolitě cítila po dlouhé době parádně :-)
Sako: Gate, brož: od kamarádky, triko: sekáč, sukně: Bodyline, spodnice: handmade, punčochy: NewYorker, boty: Deichmann

čtvrtek 23. února 2012

Konec sukní na českých školách?

Kolik žen v sukni potkám denně?
Na ulici to nepočítám, chodím většinou za tmy a nekoukám po lidech.
To ve škole je teplo, světlo, ideální místo pro mé "statistické" šetření.
Matematika, budiž pochválena.

V pondělí 20.2. jsem stála u skřínek nejmenovaného gymnázia od 7:30 do7:45. Zajímala jsem se o to, co nosí dívky na naší škole na spodní části svého těla (chlapce jsem pro tentokrát ignorovala :D.)

Výsledky jsou takovéto:
 

  • Za dobu 15 minut kolem mě prošlo přesně 163 děvčat.
  • 72% (118) na sobě mělo džíny všech možných tvarů a velikostí.
  • 13% (21) holek nosí černé kalhoty.
  •  5% (8) dívek zvolilo pro dnešní den šedé kalhoty
  • 3% (5) z okouknutých dívek měla legíny (, že by to přestával být hit? :D)
  • 3% (5) nosí také barevné kalhoty (kalhoty barev: růžová, 2xčervená, hnědá a khaki)
  • 2% (3) statečných žen na sobě měla sukni!
  • 1% (2) fandí kostkám na kalhotech :D
  • 1% (1) jedna osoba měla bílé kalhoty.
(číslo v závorce udává přesný počet dívek)


  • Přibližně 2,5 x více lidí nosí džíny!

  • Pouze dvě procenta z celkového počtu dívek na sobě měla sukni!
Tedy přiznám se, že bych těch sukní čekala více. Bylo krásně nad nulou. Žádná kosa. Tak nevím.
Asi to není IN.
(ale potěšilo mne množství černých kalhot) 

(Co budeme příště sledovat u kluků? :D)

středa 22. února 2012

Tolerance jen pro "elitu"?

Vždycky jsem si myslela, že pokřikování na ulici a posměšky za originální oblečení jsou činem znuděných puberťáků nebo nevzdělaných pobudů.
Že jen naprostý idiot vás pomlouvá tak, že to slyšíte a že jen nevychovanec na vás "nenápadně" čumí, div mu oči zděšením nevypadnou.
A pak jsem se dostala na gympl a zjistila, že tohle chování nemá s inteligencí ani věkem nic společného.
Jak smutné.

Máme na škole jednoho kluka. Pro nás bude XY. Tento člověk se svou tělesnou konstitucí nijak nevymyká, tudíž kdyby si oblekl "uniformu", tak zapadne bez povšimnutí do davu. On si ale zvolil odlišnou cestu. S oblečením si hraje. Kombinuje prakticky nekombinovatelné, ale daří se mu to. Nosí motýlka, zvláštní košile. Člověk si ho na chodbě vždycky všimne. Mně tento člověk, i když jeho styl není zrovna můj šálek kávy, vždy vykouzlí úsměv na rtech. Protože není nudný. Protože uniká z davu.

Ale to, co o něm slyším na chodbách mě až šokuje.

Lidi se mu smějí do očí, dělají na něj vtipy. Pomlouvají ho, i když ho vůbec neznají. Mají na něj hnusné poznámky.
Baví se o jeho nejisté homosexualitě. Ale není to snad jeho věc s kým spí? Dokud vám nebalí kluka, holky, může vám to být jedno. Dokud vás nechce do postele, kluci, není to váš problém.
Tak proč tolik nenávisti vůči jediné osobě?
Udělal vám něco?
Jak by mohl, že. Nic o něm nevíte. Jen to, že ráno vstal, učesal se jinak než ostatní a oblekl se jinak než ostatní. Rozhodl se nezapadat. Proto si zalouží vaše odsouzení.
Bezva. Vidím v tom tu neskonalou logiku a vysokou inteligenci.


Podívejte se na to z druhé strany.
Měli byste koule na to, vyjít ven na ulici v tak nápadném oblečení?
"Nebrečeli" byste pokaždé, když by se po vás někdo škaredě podíval?
Nebylo by vám líto to, že vaše jméno říká student i z nižší třídy s úšklebkem na rtech?
Šli byste se vstyčenou hlavou i s vědomím, že se hned za vašimi zády ozve opět salva smíchu a nějaké věty o vaší sexuální orientaci?

Chtěla bych vás vidět, drazí posměváčci.
On by vás humor brzy přešel.
Vždyť většina z vás se tak bojí, že musí před odchodem např. na ples donutit kamarádku, aby jí padesátkrát řekla, že vám to sluší.
Tento kluk si to řekne sám
Je jedno, zda se vám to líbí nebo ne.
Ale copak on vám na chodbě řekne, že vypadáte jako uklízečky?
Neřekne.
Tak si nechte svoje pubertální a urážlivé názory, které nemají nic společného s konstruktivní kritikou pro sebe.
Každý si zaslouží stejnou dávku tolerance.

Jak vy, tak on.
Není o nic míň.


Zodpovědnost = ctnost

Ať hází kamenem, kdo je bez viny.
Každý hodil.
Každý  trefil.
A všichni byli potrefení.

Nemám ráda, když člověk háže špínu na druhé. Když se dva pohádají a vidí chyby všude, jen ne na sobě. Viní za problémy osud, Boha, Pučmelouda, Frantíka od vedle a nikdy je nenapadne zamést si před vlastním prahem. A ubližují všem v okolí. A proč by nemohli? Jim taky přece bylo strašlivě ukřivděno.

Ne, na hádku jsou třeba dva, pokud nejste nějak psychicky chorý a nepohádáte se sám se sebou. Nikdy není vina jenom na jedné straně. Každý přispěl něčím špatným a výsledek je práce obou.

Jeden můj kamarád je známý tím "že se umí velice dobře vyhnout zodpovědnosti". Ať cokoliv zničí, zkazí nebo jakkoli jinak podělá, nikdy to není jeho vina. Vždycky za to můžou "erupce na slunci nebo nějací trpajzlíci". Zní to skoro nemožně, ale ten člověk se dokáže vykroutit z čehokoli a každý problém po něm sjede jako voda po kachně. Sám to považuje za svou nejlepší vlastnost.
Já za tu nejhorší.
Protože mu bude vždycky bránit v tom, aby dospěl a stal se dobrým chlapem.

Je to přece důležité, převzít zodpovědnost za své činy a tedy jednat jen podle nejlepšího vědomí a svědomí. Vědět, že existují hranice, za které se prostě nechodí a že nemůžu dělat všechno, co se mi zamane bez trestu.
Každý něco pokazí. Ale pak je důležité to přiznat, přijmout trest, pokud nějaký je a poučit se z toho pro budoucnost. A to je to nejduležitější.

Rozhodovat se a vědět, že je to moje vlastní rozhodnutí.
 A stát si za ním.

Protože jsme lidé, obratlovci, a to znamená co?
Že máme páteř.
Když ale vidím chování některých, tak mám pocit, že jsou měňavky. 
Ale to je od dost kmenů níž!

úterý 21. února 2012

"Pánské" botky

Od svých dvanácti let mám velikost nohy 41-42. Před pěti lety jsme měli obuv typu Deichmann hodně z ruky a tak mi nezbývalo nic jiného, než se spokojit s tím, co nabízely místní obchody.

Jít jen tak ven v teniskách je pro mě naprosto nemyslitelné (kecky považuji prostě za sportovní obuv), takže jsem se většinou dívala po slušných botech na podpatku. Jenže, kdo má trochu větší nohu ví, že boty na podpatku potřebuje prostě trochu větší a tak jsem nikdy nepochodila.
Často jsem se ptala Vietnamců na boty číla 42 a oni se jen smáli se slovy "Velka pani, velka noha, to u nas nebyt!"
A pak jsem se jednoho dne naštvala (slabé slovo), zašla do pánského oddělení a vybrala si krásné polobotky. Asiat za pokladnou se mi snažil vysvětlit, že to není dámské, ale já ukázala na sebe a řekla mu "Velký chlap, velká bota!" Zřejmě pochopil mé rozhořčení a já si za zvuku jeho smíchu domů nesla svoje první polobotky.
Zamilovala jsem se do nich. Byly tak pohodlné. Žádné úzké špice, žádné špatné podpatky. Jen dobrý pocit. (Nechápala jsem, proč na ně chlapi pořád tak nadávají :D).
Reakce lidí byly různé a já opět byla ta divná holka v chlapských botech.

Uplynulo pár let a ty trubky, co neměly na práci nic jiného, než mi pomlouvat obuv, teď potkávám v tzv. "oxfordkách", které velice připomínají mé pánské botičky. Říkám si, že jsou opravdu povrchní.
Až jim Bravíčko ukáže, že mají podprdu nosit až na tričku udělají to?
(Kéž by, byla by sranda! XD)

Jediná věc, co mě na tom fakticky těší je to, že jsem byla zase v módě napřed.
Cítím se jako nepochopený umělec. :D

V Deichmannu je opět sleva kup 3 a ten nejlevnější kus dostaneš zdarma. Nikdy neodejdu s práznou. 
Tentokrát jsem si koupila dvoje pánské-dámské (třetí pár si brala sestra). Už se těším, až se natolik oteplí, že v nich vyrazím ven. 
Já už chci jaro!



pondělí 20. února 2012

Amerika hledá topmodelku

Mnozí lidé, co mě znají si představují, že svůj volný čas trávím zahrabaná do knih, sledováním dokumentů na ČT2 a šitím fakt divných věcí. Ne, že by to nebyla pravda, dvojku mám fakt ráda, ale nejsem žádný šprťácký mimoň, který se neumí "bavit" i jak.

Pokud si chci opravdu odpočinout od přemýšlení a celkově od světa, vždycky si zapnu reality show Amerika hledá topmodelku a třičtvrtě hodiny se směju šílenosti a jednoduchosti některých soutěžících. A někdy jen obdivuji povrchní krásu.
Prostě vypnu.

Jedna z nejoblíbenějších soutěžících, vlastně úplně nejoblíbenější z celé show byla Elyse Sewell z první řady ANTM.
Zaujala mě svým krásným obličejem a neskutečně vychrtlou postavou. Narozdíl od všech zúčastněných byla opravdu chytrá, velice pohotová a vtipná.
Každá její fotka byla opravdu krásná a zvláštní. Ta holka má své kouzlo.

Myslím, že nakonec skončila třetí, ale co jsem jí googlila, vede si dost dobře. Zřejmě nejvíce zakotvila v Asii. (Není se co divit se svou postavičkou je pro východní trh přímo dělaná).

(Tohle černobílé focení je naprosto dokonalé. )


V druhé řadě se nemohu rozhodnout mezi dvěma dívkami Shandi Sullivan a Yoannou House. Shandi je úžasný příklad proměny z ošklivého káčátka na labuť.
Shandi se nakonec modelingu nevěnuje. Někde jsem četla, že dělá DJku.

Ale Yoanna mě přecijen zaujala o trochu více. Má strašně výrazné lícní kosti, což má aspoň podle mě strašně málo holek. (Vzpomněla si na Sherlocka a jeho pověstné cheekbones XD)

Navíc před soutěží hodně shodila a to mi připadá jako docela motivující pro věčně kynoucí Američanky (nejen Američanky).

Myslím si, že si Yoanna zasloužila vyhrát.

Třetí řada se mi zdála slabší. Vítězka mě nijak nezaujala. Velkou předností téhle řady nejsou totiž účastnice, ale prostředí, kde se soutěž koná.  Většina se odehrává Japonsku (a jdou tam do Metamorphose! XD).
Jedinou světlou postavou pro mne byla matka (ano, fakt) Amanda. Pro mě ideál blondýny: bílá pleť, světlounké vlasy a modré (trochu děsivé) oči. Trpěla nějakou vadou zraku, která z ní jednoho dne udělá slepou.


Čtvrtá řada je nejslabší ze všech sérií, které jsem zatím viděla. Když jsem si snažila vzpomenout, kdo tam byl, tak mě napadlo jediné jméno - Naima Mora. Asi jediná výrazná osoba.
Nakonec celý Circle 4 vyhrála.

Naima měla parádně ostříhané vlasy. Takový extravagantní punkáč (,který na této fotce nejde vidět X_X)

(U ANTM vždycky šiju a myslí si, že při téhle sérii jsem více šila, než koukala. Ono totiž nějak nebylo na co.)

Patou řadu vyhrála Nicole, která mě už od začátku vytáčela svou rozmazleností, dětinskostí a blbostí. Ale nedá se svítit, ANTM je soutěž o modelingu, ne o inteligenci. A ona měla opravdu krásné fotky. (Pro mě je ale šeredná XD)

Já jsem samozřejmě fandila někomu jinému. Tou dívkou byla Kim Stolz. Oboupohlavně vypadající, chytrá a podle mého o moc krásnější než vítězka.
Navíc se netajila svou orientací.
Po Elyse druhá nejoblíbenější soutěžící.

Šestá série pro mě byla šokující. Do poslední trojky se totiž dostala dívka, která nikdy nebyla schopna přijmou kritiku od porotců. Kdykoli jí něco vytkli, tak to svedla na někoho jiného. A pořád kecala a blbě kecala. Takhle se modelka chovat nemůže. Klient platí, klient káže. Pokud klient řekne, že je to blbě, musí se to udělat jinak. Bez poznámek (, to vím z vlastní zkušenosti).
Jade byla prostě mimo a neměla tam co dělat

Pro mě byla z této řady nejlepší Molly Sue, ale vyhodili ji celkem brzo.

Ti, co ANTM neznají asi tento článek nudil, nebo ho rovnou přeskočili, ale doufám, že se tu najdou i tací, kteří odpočívají stejně jako já.
S Tyrou Banks.

(Přednastavený článek, protože dnes trávím krásných 11 hodin ve škole)

neděle 19. února 2012

Jane Watson

Moje "malá" sestra bude slavit patnáct let, a tak jsme se jako tradičně i mamkou vydaly na slavnostní oběd do místní asijské restaurace.
Sukně byla původně šitá na ženskou verzi "cosplaye" starého Johna Watsona, ale nosím ji téměř pořád.
Triko: Kik, vestička: sekáč, sukně: handmade, silonky Tesco, boty: Deichmann

Sny versus realita

Každý určitě o něčem sní, po něčem (nebo někom) touží. Dnes se nebudeme bavit o světovém míru, lásce ani o žití v souladu s přírodou (ne, že by to nebylo důležité), ale spíš o čistě přízemních, možná až marnivých věcech - o oblečení.