sobota 4. února 2012

Buď cool=buď vůl

Někteří lidé jsou předpisově "normání" a jiní jsou zase absolutně nenormální už od přírody. Jenže existují i mezistupně. Lidé, co jsou takzvaně normální a dělají cokoli pro to, aby se dostali do skupiny "jiných" lidí. Někdy je to zajímavé pozorovat ty proměny z průměrného člověka do: šprta, hustého metalisty, mimozemšťana a podobně. Je to pózování pro fotografy a nikdy jim to moc dlouho nevydrží. Je zábava se na to koukat, ale je nuda o tom psát.

Druhá skupina je pro tento článek jako dělaná. Jsou to lidé s obrovským talentem, inteligencí, jiným názorem a pohledem na svět, jiným stylem chování, mluvení i oblékání. Takoví jsou, takoví se narodili. A už od malička museli čelit různým posměškům, nezapadali do kolektivu. Je to obrovský tlak prostředí, kterým bohužel většina podlehne.
"Tak dlouho se budeš schovávat, až už se nenajdeš," to je jeden z mých nejoblíbenějších citátů. Bohužel pravdivý.

Jenže nikdy nezapadnete. Nikdy, i když se budete moc snažit. Vždycky to bude jenom maska, kterou se snažíte chránit před "o velkým hnusným světem, který vás nemá rád." Ale je to jen hra. Hra, kterou nemůžete vyhrát. Není to vaše divadlo, jste jen jeden herec z mnohých. Je to namáhavé a nikdo vás za to nezaplatí. Je to zbytečné, nikdo vaši práci neocení. Je to totiž lež. Jedna velká hnusná lež. A to nikoho nezajímá.

Chcete být neviditelní? Být šedá myš, které by si nikdo neměl všímat? Proč? Proč skrýváte svůj potenciál? Svou neskutečnou inteligenci a přehled? Ze strachu, že vás svět nepřijme? A není to spíš kvůli tomu, že jste se ještě nepřijali sami?
To spíš.

Hledáte problém v okolí, ne v sobě. Říkáte si, že by vás to zničilo, že by to nešlo. Ale proč to jiným jde? Mají lepší podmínky? Ne. V každém prostředí se najde blbec, který si do vás rýpně, chlustne na vás, nebo něco horšího. Jde o to, jestli vás to položí nebo posílí. Jiní si vybrali druhou možnost. Co vy?
Je to o volbě, ne o prostředí.
Je to o vůli, ne o podmínkách.

Že ztratíte přátele? Pokud ano, nebyli to přátelé. A že ztratíte postavení, místo v partě? Možná získáte více. Úctu. Úctu sami k sobě. Za to, že jste, čím jste. Že bez ohledu na okolí si stojíte sami za sebou a nestydíte se.

Jasně, každý máme své špatné stránky. Ani já nejsem hrdá na veškeré povahové vlastnosti. Některé dokonce nesnáším. Jistě, musíme se omezovat, jinak by na světě za chvíli zavládla anarchie (ne, spíše bychom byli do minuty všichni na hrušce).
Ale pořád jsem to já. Taková jaká jsem, taková jaká chci být. Beze strachu z okolí.

Každý si tím musí projít, aby na to přišel. Aby začal své odlišnosti považovat za přednosti, nikoli za špatnosti. A nakonec jich mohl i využít.
Využít pro to být svůj.


A navíc- každý jsme originál, tak proč se přibližovat k nějakému obrazu, když můžeme být jedineční?
Jak bylo v Housovi  "We are who we are. Lottery is stupid."



2 komentáře:

  1. Já jsem taky nikdy nezapadala, a to jsem si připadala normální. A upřímně, pořád si připadám normální ... možná mám jiný pohled na svět, jiné názory než většina lidí, ale to je tím, že dnešní společnost neví co je správné a ignorují svět okolo.
    A souhlasím, každý by měl být tím kým doopravdy je.

    OdpovědětVymazat
  2. Já jsem většinou nezapadala kvůli tomu, že jsem byla hodná a slušná. To je v dnešním světě skoro až ostuda. Zpětně bych řekla že jsem byla tak trochu blbá a vždycky jsem se dost styděla. Tím že jsem se držela zpátky jsem dávala prostor k útokům. Navíc jsem měla exém a to byl další důvod proč mě okolí mohlo udupat tak že jsem se bála lidí a nedokázala ani vlézt do obchodu si něco koupit.
    Mívala jsem o sobě špatné mínění a považovala se za to špatné. Pak mi došlo že proto automaticky špatná nejsem. Sice se mi smáli že jsem blbá, protože jsem neměla zájem krást na praxi kondenzátory (stejně pak nikomu na nic nebyly) stejně tak se mi smáli že mám příšerné akné a exém, nebo že mě nebaví se chodit každý víkend ožrat, stejně jakože jsem v 17 neměla kluka.
    Pak mi došlo že to asi nebudu já s kým je něco špatně a že blížit se průměru není nutné. Pak jsem získala tu sebeúctu, tak jak říkáš. Tím se to začlo otáčet.
    Každý by na to měl dojít a být sám sebou. Bylo by líp jemu samému i okolí.

    OdpovědětVymazat