pondělí 27. února 2012

Kdo může vychovat muže?

Jsem moc mladá na to, abych mluvila do výchovy. Do "titulu" matky mi chybí i desítky let.
Ale stejně mi to nedá a musím se vyjádřit k trendu výchovy chlapců.

Společnost nás krmí fámy. Mezi ty patří i poučky o tom, že chlap musí být vždy tvrdý, nesmí brečet a podobně.
K čemu to vede?
K ničemu, co by se nám ženám líbilo!

Myslím si, že kluci jsou stejní lidé jako my holky, tudíž by se s nimi mělo jednat v citové otázce úplně stejně. Zakazovat malému klukovi brečet a posmívat se mu za to, to je podle mě vrchol. U svých vrstevníků vidím kolikrát i totální citovou deprivaci. Ano, nepláčou jako bábovky, mnohdy totiž necítí vůbec nic. Tvrdá výchova zapřičinila, že z nich jsou totální citový dinosauři, kteří se neumí vžít do druhého, ale hlavně se neumí vypořádat sami se sebou. Neustálým potlačováním přirozenosti si většinou způsobí psychické problémy, kterých se potom velice těžce zbavují. A mnohdy se s nimi potýkají až do konce života.

Kluci dospějí do puberty a tam většinou začnou první problémy. Protože bez vzájemné empatie nemůže existovat žádný vztah. Tihle kluci by možná chtěli, ale partnerství se vždycky rozpadne na jejich "skálovistosti" a neschopnosti projevit jakékoli city. Kdo by chtěl žít vedle někoho, kdo vás má sice někde hodně hluboko rád, ale neumí to projevit? Jak dlouho jsme to schopny vydržet? Moc dlouho ne, to říkám z vlastní zkušenosti.
A kluk je potrestán za něco, za co nemůže. Nebyl to on, kdo mu v dětství neustále opakoval, že velcí chlapi nepláčou. Nebyl to on, kdo se mu ve škole posmíval, když projevil své city. Okolnosti ho dohnaly k samotě. K něčemu, co by si on sám nikdy nevybral.

Možná vám to přijde jako krajní případ. Mě už ne. Celý život se pohybuji mezi muži, kluky i malými chlapci. Řekla bych, že tohle je problém tak tří z deseti. Třiceti ze sta. Tří stovek z tisíce! To už je podle mě strašně vysoké číslo, nad kterým by se měla společnost 21. století zamyslet.

Emancipace žen je absolutně jasný děj, který považujeme všechny za správný, nebo alespoň částečně správný. Ale kdo myslí na muže?

Nikdy bych nechtěla, aby se z mužů staly ufňukaní haranti, ráda se o chlapa opřu. Ale "pořádnost" chlapa je i v tom, že se umí projevit i citově. Omezování citů podle pohlaví je dle mého trend minulých století, který v moderní společnosti už nemá místo.

Protože nechci, aby se mi přítel svěřoval se strachem v očích s tím, že brečel. Pro mě tím jeho cena neklesá, i když to má v sobě zafixované jinak.
Obejmu ho stejně ráda.
Možná i radši.
Protože on se nemá za co stydět!


4 komentáře:

  1. Absolutně souhlasím. Můj bývalý byl vychováván přesně takhle. Jeho jediným podvědomým cílem bylo, aby byl dostatečně chlapskej. Takže kromě toho, že moc neprojevoval city si postupem času ještě začal libovat v naprosto šíleným puberťáckým humoru... Přitom to byl jinak hezkej, inteligentní kluk. Je smutný, že jeho rodiče mu zkazili jeho osobnost...

    OdpovědětVymazat
  2. Já se naopak čím dál častěji setkávám s muži / kluky / mladíky, kteří na mě působí právě naopak. Jsou dost milí, když jim někdo něco nepříjemného řekne (například, že je na něj naštvaný), dlouho jim to nedá spát, pořád na to myslí, pořád otravují s tím "A proč?" a celkově mi dnešní populace kluků přijde dost zjemnělá.

    Takže bych řekla, že je to spíše půl na půl. :) Někteří jsou takoví jak popisuješ v článku a ti druzí jako píšu já tady v komentáři. (druhá možnost je, že obě žijeme na stovky světelných km daleko XD)

    Ale čím jsem si jistá na 100% (a to u mužů jakkéhokoli věku) - celý život jsou "hračičky". :D Jeden si pak často říká: "Hold, tihle nikdy nevyrostou.." :D

    OdpovědětVymazat
  3. No já si myslím, že je špatné potlačovat emoce, ať už jsou jakékoli. A nejen smutek.

    Společnost nás odmala učí "že se máme chovat slušně" a tyto emoce potlačovat. Nesmát se moc nahlas, nevztekat se, nebrečet... pak jsou jen ty emoce uzavřené v nás a samy nám škodí. Přitom každá emoce je důležitá a je důležité si ji prožít, protože nás to vždy posune dál, uvolní nás...

    OdpovědětVymazat
  4. Já mám zase spíš pocit že kluky to už nějak opouští to nebrečení. Totiž maminky začaly chlapečky spíš rozmazlovat a oni si zvykli že si svoje vyřvou, nebo jinak vyprotestují.
    A zas z holek se staly místy mrchy které se prosazují vydíráním a když zjistí že má chlap slabinu tak se mu vysmějí, a krutě jí využijí. Hodně z nich po nich vyžaduje aby ,,držel hubu a byl chlap"

    OdpovědětVymazat