pátek 2. března 2012

Gymnázium není rekreační středisko

Když si člověk vybere pro své další studium gymnázium, měl by si být vědom toho, že následující 4 či více let nebude ubytován v luxusním hotelu u pláže, ale bude pracovat ve velké továrně na vědomosti jako ten nejpodřadnější dělník.
Samozřejmě to trochu přeháním, ale pointa zůstává jasná - gympl není žádná odpočívárna pro flákače a pokud člověk pracovat nechce, tak tam nemá co dělat.

Tento názor je ostrý a já to moc dobře vím. Vím, že mnoho z vás tento článek pobouří a nebudete s ním souhlasit. Ale to už tak s názory bývá.
-
Vrátím se na chvíli na základku. Měla jsem skvělého učitele informatiky. Dostala jsem ho v šestce a skoro jsem se z něho sesypala (a to mám výdrž jako kůň). Byli jsme na druhém stupni nováčci, ale on se s náma nemazlil. Valil nám úkol za úkolem. Pořád nějaké velké projekty, focení, prezentace, referáty, animace. A stopadesátkrát dokola. Pokud se mu něco nelíbilo, klidně mě to nechal pětkrát předělat, než teda řekl, že už se to celkem dá. Trávila jsem nad jeho úkoly hodiny s vědomím, že to stejně budu dělat ještě minimálně dvakrát.
Polevit znamenalo rozloučení s dobrou známkou. A tak jsem makala dál a ostatní taky. Šílené písemky, které se nikdy nedaly stihnou celé a celostátní soutěže byly neustále na pořádku dne.
Trvalo to přibližně rok a naše škola byla nejlepší v České republice v informatice. Pan učitel byl na nás žáky strašně hrdý. Byl to dobrý chlap.
A doteď je moje základka na absolutní špičce.
Proč asi?

Jsem zvyklá na tvrdý přístup a vím, že pokud člověk ve škole maká, tak to dělá pouze pro sebe. A ono se to vrátí. Do informatiky jsem za rok a půl nemusela hnout ani prstem. Tam, kde jiní brečeli nad projekty, jsem se smála, protože to pro mne byla práce na pár minut. To je TA informatika,  kterou jsem měla (mnohdy nechtěně)na stole denodenně. Nikoho nezajímalo, jestli na to mám čas (a já ho neměla), ale musela jsem si ho udělat. A k něčemu to bylo. Teď to vidím a hlavně cítím.

Někdy se divím, co se zvedá za vlny proti minimu úkolů, co dostáváme. Jsou z jednoho maturitního předmětu, kterým musíme projít chtě nechtě všichni. A my chceme projít. Nebo snad ne?
Profesorka nezadává úkoly proto, že by jí to nějak bavilo. Kdyby se chtěla bavit, tak si půjde zahrát bowling a nebude se otravovat s nějakými gympláky.
Dělá to pro nás.
Ať se vám to líbí nebo ne.
Teď budete békat. Teď budete mít kecy na to, že na to nemáte čas. Teď se vám nechce.
A u maturity budete šťastní, že jste měli takovou důkladnou profesorku, která vás zásobila všemi potřebnými znalostmi.
Protože kdo je připraven, není zaskočen.
A my připraveni budeme.
Díky ní,.

Tak to skousněte a myslete trochu do budoucna.
Už přece nejsme děti...


2 komentáře:

  1. Zajímavý článek:) Jsem na gymplu, o kterém se sice říká, že je nejlepší v kraji, ale já nevím, mám pocit, že tam toho moc neděláme..nebo možná já toho moc nedělám, opravdu nevím. Na vysvědčení jsem měla dvě trojky, docela to šlo..ale stejně, přijde mi, že nás nikdo do ničeho moc nenutí, jako ty tu popisuješ..prostě uděláš to, nebo to neuděláš..tvoje volba.

    OdpovědětVymazat
  2. Na jednu stranu s tebou souhlasím, sama jsem vždycky pro tvrdší přístup. Gympl je od toho, aby nás něco naučil. Prostě, kdo jde na gympl, pravděpodobně půjde na vysokou a čím víc vědomostí bude mít, tím potom bude školu líp zvládat. Na druhou stranu je gympl pořád všeobecně zaměřený (aspoň většina). A kdyby byl každej učitel maximálně přísnej, tak by bylo skoro nemožný to stíhat. Vím, že ve čtvrťákupřed maturitou bylo mojí poslední starostí šrotit se anorganiku do chemie a kvantovou fyziku. Kdyby to těm učitelům nebylo jasný, tak prolezu s odřenejma ušima a většina třídy propadne. Prostě nic není černobílý.

    OdpovědětVymazat