čtvrtek 5. dubna 2012

Fear of phobia

Když jsem byla malá, bála jsem se skoro všeho. Ale vyrostla jsem z toho. Čím to je?

Tma. Protože když člověk bydlí "na samotě u lesa", kde se lampa rožne jednou za čtrnáct dní, tak se musí naučit chodit po tmě. A kolikrát nám třeba nešel proud po nějaké vichřici. Smůla, člověk si prostě musí zvyknout na to, že neví, co je kolem něj. A z nepříjemné události se stane rutina a strach přestane být strachem. Dokonce jsem si tmu časem natolik oblíbila, že v ní chodím radši než ve dne.

Strach z pádu z výšky. Překonán několika pády ze stromů, při kterých se mi nic nestalo (doteď se tomu divím). Zjistila jsem, že těch pár metrů se dá přežít. A když jsem stála někde vysoko a koukala se do hluboké propasti pode mnou, tak jsem si zase uvědomila, že by to bylo rychlé a okamžité. V lanovém centru jsem si to neskutečně užila. Je to neskutečně dobrý pocit, když člověk visí v desíti metrech a i když ví, že ho drží postroj, tak se neskutečně snaží neudělat "život ohrožující" chybu.

Strach z pavouků. Velký barák na vesnici je přímo líhní pavouků. Na obou rukou bych nespočítala všechny druhy, které se tam vyskytovaly. Jenže nezůstávali jenom ve sklepě, ale občas se doplížili i do patra, do našich pokojů. Pár let jsem měla hysteráky, ale pak jsem jednoho pavouka chytila a vyhodila ho z okna (chudák). Nebylo to tak strašné. Ty jeho škaredé nožičky jsem na sobě skoro necítila. Od té doby jsem chytala každého pavouka, který se mi připletl pod nohy. Už jsem se jich tolik nebála a nechtěla jsem se jich bát vůbec. Určitě jsou ze mě vyděšenější než kdy já byla z nich. Jeden takový rozkošný pavouček se nám usadil na palmě a strašně vyrostl (měl tak 10cm). Pak jednoho dne umřel a já ho skoro obrečela.

A strachy, které potřebuji překonat nyní:

 -strach z tramvají - problém tohoto strachu je ten, že se s tramvajemi setkávám tak málo, že se jich nemůžu "přejíst" a prohlásit je za normální dopravní prostředky. Nevadí mi v nich jezdit, jen nesnáším, když jim musím chodit přes koleje. Mám pocit, že jezdí strašně nelogicky a vyřítí se od někud zpoza rohu a sejmou mě (mám takovou hodně matnou vzpomínku na chlapa přejetého tramvají).

-strach z lidské špíny - zní to možná divně, ale radši půjdu kydat hnůj než abych šla do posilovny. Ta představa, že tam chodí škaredí tlustí lidi, všichni se tam potí a smrdí. Jo, vím, že na těch strojích mají položené ručníky, ale pochybuji, že zachytí všechno. Jak často umývají ty stroje? Nemám ponětí, ale po každém člověku to nebude. A proto mě tam člověk dostane jenom násilím. Po posledním šplhu jsem si asi pět minut myla ruce, protože na tu tyčku hadrou v životě nikdo nesáhl. Nerada podávám lidem (obzvlášt chlapům - domyslete si proč) ruce. Přijde mi to sice takové "dospělé", ale zároveň mám v hlavě vždycky to, že je to prostě hnusné.
 Poslední dobou už mám menší problémy s objímáním a podobně, ale pár let zpět na mě nesměl nikdo (vyjma pár vyjímek) sáhnout.

A čeho se bojíte vy? Vyhlásili jste svému strachu válku?

4 komentáře:

  1. Já jsem od mala měla docela divné strachy. měla jsem respekt ze tmy a neměla jsem ráda hady a pavouky. Hadí pohyb mi dělá vyloženě zle i když netuším proč a pavouky nemám ráda prostě protože lozí kdoví po čem.
    Ale doopravdy pořádně jsem se bála kulového blesku. Nevím proč. Možná za to mohl sen co jsem měla jako malá. Naštěstí je to vzácný jev se kterým jsem se nikdy nesetkala.
    Daleko horší strach jsem ale měla z neznámého a z lidí. Zbavuju se toho pomalu a po kouskách. Dřív by mě nikdo nedostal do obchodu (nakupuju nerada pořát a jen když musím) nebo jít na poštu, k doktorovi a vůbec cokoli si zařídit. Když bylo něco potřeba, chodila semnou mamka a strach jsem měla už týdny dopředu. Z lidí, že nebudu vědět co mám dělat, co mám říkat atd. Nebyl pro mě potíž si cokoli koupit v automatu, ale jakmile jsem měla být konfrontovaná s živým člověkem, vyhýbala jsem se jak se dalo. Dodneška kupuju jízdenku radši v automatu a nejlíp když kolem nikdo není.
    Občas se to ještě ozve a když jsem mezi lidma, nejradši bych hned utekla. Pak se z toho nějaký čas dávám dohromady než se vrátím do starých kolejí. Už proto chodím děsně nerada někam sama.

    OdpovědětVymazat
  2. Tramvají se neboj, oni napřed zazvoní, než tě přejedou :D

    OdpovědětVymazat
  3. Jako malá jsem se bála kde čeho (tmy, ohně, vody, ... XD), ale stejně jako ty jsem ze všeho vyrostla. :) Pavouky a jiné potvůrky chytám do různých spešl krabiček (přece jen mám strach, abych těm prckům něco nezmáčkla a neudělala z nich mrzáky) a pak je pouštím ven. :)

    Ale máme podobnou tu věc s tvým poslední odstavcem. I mě dělá problém dotknout se něčeho veřejného (busy, obchody, ... to si hend musím otřít ruce - proto miluju, když můžu nosit rukavičky ^^), nerada se dotýkám cizích lidí (kupodivu u přátel mi to nevadí XD) a taky se raději půjdu po lokty zahrabat do hlíny či něčeho podobného. XD

    OdpovědětVymazat
  4. Já osobně se bojím pavouků a výšek. Akorát jediný co jsem dokázala je to, že zabiju pavouka přes megavrstvu kapesníku :DDD A výšky? Ty malinký mi neva, ale při větších už jenom ááááá :D

    OdpovědětVymazat