neděle 27. května 2012

Nebezpečné známosti musíte znát

Je to román z 18. století, který se odehrává ve Francii.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec. 


Opět to nebude klasická recenze, protože těch je na internetu hned několik. Bude to jen můj dojem z knihy.

V dopisech se vypráví celý propletený příběh mezi několika postavami. Nejhlavnější je samozřejmě vikomt de Valmont a markýza de Merteuil.

Od začátku jsem zbožňovala styl psaní markýzy s vikomtem. Možná tím, že jsem svého času denodenně spisovala několika stránkové maily pro jednoho přítele.
Vlastně mi ta kniha přijde celá trochu osobní a můj pohled na ni tedy bude možná až příliš subjektivní.

 Vikomt s markýzou rozjedou hru o moc a snaží se jeden druhého dostat. Kdo vyhraje, tak bude mít odměnu, kdo prohraje, tak splní vůli druhého. Nikdo se nechce vzdát. Do svých intrik zapletou i plno dalších lidí a ze sítě už není únik.
Mám ale oblíbenou otázku, proč?
Proč se ti dva museli zničit? Možná je to špatný pohled, možná je to pohled člověka se stejnou zkušeností, ale dle mého si to jen neuměli přiznat.
Že jeden druhého milují víc, než by měli a chtěli.
To není jejich styl, na to nejsou zvyklí a zvykat si ani nechtějí. Nějaké podřadné city je přece nebudou ovládat. Za to moc nad druhým je nekonečně opojná. Proto se markýza snaží řídit každý vikomtův krok a vikomt na dálku svým chováním řídí markýzu.
Je to balancování na žiletce nad hlubokou propastí. Špatný krok znamená pád. Pro oba. Tím špatným krokem byla vikomtova zamilovanost k jiné ženě. Markýzu to zranilo víc, než dala ve svých dopisech najevo. Ona totiž nikdy nesnížila svůj styl psaní.
Doteď si pamatuji nejkratší dopis, který vikomtovi napsala:
Nuže dobrá, tedy válka.
A tím opravdu válka začala. Z bývalých milenců, nerozlučných přátel a společníků se stali nepřátelé. A nutný konec už byl nadohled.
Všechno kvůli tomu, že k sobě jen v jediné věci nebyli dostatečně upřímní.

Lidé co tu knihu četli si možná teď říkají, že jsem četla něco úplně jiného. Ne, nečetla, jen se snažím číst i to, co nám nechaly postavy mezi řádky svých dopisů.
Každý to může vidět jinak.
 Pro některé bude markýza vždycky ztělesněním samotného ďábla, největší hříšnice a přímý viník smrti Valmontovy. Pro mě je jen zamilovaná žena, která se narodila ve špatném století. Ženy v její době nesměly myslet a ona se narodila s bystrým mozkem. Chtěla využívat svého daru, ale společností mohla být pouze odsouzená k nemilosti.
A Valmont? Intrikán, který se nechá vést jen mocí?
Pokud berete lásku jako moc nejsilnější, tak s tím mohu souhlasit.

Byla jsem mnohokrát přirovnána k markýze.
Je to téměř lichotivé, když zapomenu na to, jak skončila...
Sama, zrazena, opuštěna...

1 komentář:

  1. Knížku mám moc ráda. A do určité míry tam vidím to, co ty. Jen nemyslím, že láska ospravedlňuje to, že šli oba přes mrtvoly (obrazně i doslova). Asi proto, že razím heslo, že milující člověk, chce pro druhého to nejlepší, i když to znamená něco negativního pro něj. Na druhou stranu mi intriky připadají do určité míry inspirativní. V životě člověk musí trochu intrikovat a mít nějakou strategii, a když to nejde do takovýchto extrémů, proč si nevzít příklad z markýzy :D

    OdpovědětVymazat