neděle 1. července 2012

Papírový klenot - Tulák po hvězdách

Když jsem tuhle knihu četla poprvé, konec jsem obrečela. Ne, není to srdceryvný rádoby dojímavý odpad. Vlastně to asi ani není dojemné.
Jen to má jistou hloubku, která mě dostala.
Podruhé jsem nebrečela, měla jsem jen husí kůži na celém těle.
Je to "jen" kniha.
Ale je to má nejoblíbenější.
-
Ocitáme se ve vězení. Hlavní hrdina je odsouzenec na smrt. Během pár stránek se mi zdál hned velmi blízký. Lidský. Daleko lidštější než jeho dozorci a mučitelé.
Vypráví nám svůj příběh. O tom, jak se do vězení dostal, jak se bouřil proti vězeňské práci. Jak ho obvinili z ukrytí neexistujícího dynamitu. A kvůli napadení dozorce ho posílají na smrt.

Příběh Darella je dost zajímavý, ale není to to nejzajímavější. Kniha je plná otázek. Hlavní hrdina často mluví ke svému čtenáři, ptá se ho na názor.
Kniha se stává hodně osobní a nutí to člověka zamyslet.
Nad vinou.
Nad vězením.
Nad spravedlností.
Nad samotným lidstvím.
A nespoutaností ducha.
Darell nás provede svými minulými životy, do nichž uniká skrz utrpení, co mu působí svěrací kazajka. Projdeme se po Korei i po Svaté zemi.
Následuje plno zajímavých příběhů.
Ale pořád to není to hlavní.

Tahle kniha pro mě není o příběhu.
Ani o hlavním hrdinovi.
Ani o krutosti amerických věznic.
Je to o pocitu, který zůstane ještě dlouho po tom, co člověk knihu odloží.

Jak může být kniha o odsouzenci na smrt skrz na skrz nasáklá pozitivitou a životní sílou? Nic mi nedalo větší naději než pár stránek Tuláka po hvězdách. Vždycky když je mi hodně zle, tak si přečtu kousek kapitoly a cítím, že se mi zase navrací síla.
Víra v lepší zítřek.
Jak se to může stát?
Ráda bych to věděla...
-
Opět jsem nic neřekla o ději, neprozradila jsem žádnou zápletku. Neřekla jsem vlastně vůbec nic, i když jsem vyjádřila vše, co jsem chtěla.
Aby člověk tuhle knihu pochopil a možná si ji i zamiloval, tak si jí musí nutně přečíst.
Chvíli se toulat po hvězdách...

Žádné komentáře:

Okomentovat