středa 15. srpna 2012

4. den - tvůj názor na náboženství

Někdy v deváté třídě jsme se bavili o náboženství v přírodopisu.
Padly dvě věty, které si doteď pamatuju.
"Jestli Bůh existuje, tak jsme mu ukradení."
"Bůh je všude kolem nás....bakterie jsou všude kolem nás - z toho plyne, že Bůh je bakterie."
A tyto názory mi byl bližší než všechno, co jsem do té doby slyšela.

Má rodina je až po moji maminku křtěná. Mne mamka pokřtít nechtěla. Viděla to jako zásah do mého života. Ŕekla mi, že pokud bych to chtěla udělat, můžu si to rozhodnout sama, až na to budu mít hlavu. Je to podle mne moudré. Proč dítě "topit" ve svěcené vodě, když z toho nemá rozum a třeba to nakonec ani nebude křesťan. Tradice? Tradice, které lidi dodržují s klapkami na očích, jsou středověké praktiky, nic víc.
Z čehož vlastně plyne i můj názor na církev. Jednoslovně řečeno - neuznávám.
Mají reprezentovat střídmost a ukazují obžersví.
Mají dávat lásku, rozdávají smrt.
Mají mít pochopení, místo toho soudí.
Církev je od víry snad ještě více odvrácená než lidé, kteří jsou opravdoví ateisté.
Ti si aspoň nehrají na spasitele světa.

Dříve jsem se považovala za ateistku, ale věkem jsem dospěla k víře.
Můj Bůh je roven existenci, což znamená, že všechno, co žije, v sobě má "Boha". Život je dar, který jsme dostali, aniž bychom o něj žádali. A všude kolem nás je život. Jeho koloběh.
Avšak samotnou existencí úloha "Boha" končí. Prostě je, jeho prací je "být", nic víc.

Nechápu argumenty typu - "Bůh není, protože kdyby byl, tak by nás nenechal trpět."
Proč by se měl starat o to, kdo si jakou pastou čistí zuby a kdo brečí, že se s ním nebaví kamarádka? Není to trochu absurdní si představovat dědečka, který člověku vždy zázračně pomůže? Který mu odpustí, když se párkrát pomodlí v kostele?

Myslím, že jsme dostali dostatečnou sílu a inteligenci, abychom nesli vinu za své činy a dokázali posoudit, co způsobí naše chování.
To, že se lidi zabíjejí, to není věc Boží. Copak nemáme rozum, abychom věděli, že hromady mrtvol nic neřeší?
Že ničíme vlastní zemi? Opět nás problém, až si to Matičce Zemi přestane líbit, tak budem všichni dojednoho nahraní.
Proč bych měla žádat o odpuštění Boha, když jsem ublížila příteli? To je jako jít s bolavým zubem za automechanikem a čekat, že s ním něco udělá.

 Odvolávání na Boha mi přijde jako ukázka nezodpovědnosti. Jako reklama "to ne já, to moje Shauma". Je jednoduché říct, že je něco "vůle Boží", je těžké přiznat vlastní chybu.
Ano, stávají se strašné věci.
 Třeba když na někoho spadne strom, když na vlak spadne most. Ale to není tím, že by to někdo chtěl. Strom byl ztrouchnivělý a měl zrovna dost, když pod ním byl člověk. Most byl špatný a bohužel spadl zrovna, když pod ním projížděl vlak. Stávají se strašně smutné náhody, lidem, co si to nezaslouží, ale svalovat vinu na Boha nic neřeší.
Jen to jen obava z odpovědnosti a strach ze špatných věcí. Strach starý jako lidstvo samotné.

Po údálostech posledního roku věřím i v to, že když člověk vysílá negativní signály, tak k sobě další negativní signály přitahuje. Na klasickém jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá opravdu něco je. Důležité je nebrat to špatné jako trest, ale jako zkušenost. Každá zkušenost se počítá a i z nejhorší věci na světě se dá vzít ždibeček dobra.

A nakonec člověk zjistí, že je mnohem silnější než si nedávno myslel.
Že "všechno" jde, když se tomu člověk oddá...a věří. Věří v sebe.


6 komentářů:

  1. Na to mám naprosto stejný názor. Kdyby všechno byla vůle Boží, tak na co bysme pak měli vlastní rozum a vůli? Kdyby všechno řídil on, tak nic takového nepotřebujem. XD
    I s tím křtěním to mám stejně. Taťka to rovnou zakázal, že tak malému dítěti přece nenechá lít na hlavu studenou vodu a mamka řekla že když budu chtít tak se můžu nechat pokřtít pozděj.

    OdpovědětVymazat
  2. To přirovnání s automechanikem se mi moc líbí :D

    OdpovědětVymazat
  3. Víceméně souhlasím, lidi se musí rozhodovat sami a církev je prostě zpátečnická organizace, kde se ještě dnes dějí strašný věci. Na druhou stranu jsem pokřtěná a nechápu, proč by mi to mělo vadit. No tak na mě nacákali vodu a dali mi druhý jméno, kromě pár minut, který si ani nepamatuju mě to vůbec nijak neovlivnilo :D Pokud se člověk nechce přidat k satanistům, tak to není něco, co by ho omezovalo, a aspoň vím, že moje babička a prababička byly v tu chvíli šťastné, že jsem pokřtěná. Podle církve se nepokřtěný člověk nemůže dostat do nebe, takže by se o mě bály. To je podle mě horší jak křest.
    Na druhou stranu taky chápu, že v určitých situacích říkají věřící lidé větu "proč to Bůh dopustil?", když člověk zažije něco jako koncentrační tábory, teroristický útok apod., tak je těžké smířit se s tím, že umře tolik nevinných lidí. Prostě z pohledu věřícího člověka je to logická otázka.

    OdpovědětVymazat
  4. s tou Shaumou si ma teda pobavila ;D ale máš pravdu, u nás to bolo tiež tak, že sme ostali s bratom nepokrstení a vieru sme si mali vybrať samy a som za to rada,pamätám si, keď sa moji bývalí spolužiaci pripravovali na svoje 1.sväté prijímanie jediné čo som sa od nich dozvedela bolo, že sa zíde celá rodina, bude kopa jedla, koláčov, dostanú peniaze či nové hodinky akurát o nejakej viere ani chýru ani slychu :D niet sa čomu čudovať také malé detsko tomu nerozumie a je do toho len dotlačené "keď to spravíš babka bude skákať meter 20 a dá ti peniaze" jednoducho podplácanie či akési vydieranie skončíš v pekle apd. netuším kam sa dostanem po svojej smrti, ale aj tak mi nepríde logické ako môže byť niečím horší človek, ktorý síce nechodí do kostola, nepozná možno naspamäť desatoro, ale akým si spôsobom sa ním aj tak riadi, pretože takú morálku by mal mať každý v sebe zakorenenú bez ohľadu nato akého je vierovyznania...

    OdpovědětVymazat
  5. S tou věcí o tradicích souhlasím - dodnes (a to jsem na světě už nějaký ten pátek XD) mi nikdo nebyl schopen vysvětlit, proč plno lidí na světě dodržuje tradice, které už v dnešním světě nedávají smysl a byly založeny před stovkami let. O.o

    OdpovědětVymazat
  6. krásně napsáno, na takovéto racionální argumenty bohužel nikdy žádný Křesťan nezareaguje (proč asi?! Pche!). A mě by zrovna zajímalo, co by na to řekli a jaké alibistické řečičky na obhajobu svého "strachu z vlastní odpovědnosti" (jak jsi to trefně nazvala) by vymysleli.
    Na druhou stranu chápu, že člověk cítí potřebu něčemu ( v něco) věřit, zvlášť když se ocitne ve velmi nepříznivé životní situaci. Potřebuje víru, aby se z toho všeho úplně nezbláznil. Já osobně vidím jistý přínos náboženství u svépomocných skupin např. narkomanů, kteří se za pomoci víry snaží vrátit do svého života bez závislosti. Nepomáhá to všem, jasné, ale kdyby to pomohlo alespoň jedné smžce, tak je to podle mě něco, co za to stojí...Pokud se tedy odvykací skupina nezmění v mozek vymývající sektu vzdalující od reality.
    Osobně vidím kolem hodně utrpení a bolesti, ale narozdíl od mých kolegů z diecezní charity nedělám svou práci pro postižené kvůli tomu, že "Bůh se mi jednou odmění a vezme mě do království nebeského" :-D, ale prostě proto, že mě ta práce i když náročná baví a naplňuje mě a i díky ní si sama sebe víc vážím. A když věřit, tak jedině v sama sebe :-)

    OdpovědětVymazat