čtvrtek 13. září 2012

Další fakta o Reiko

Škola mne trochu zmáhá, vlastně víc než dost. 
Chtěla bych zase zpátky volnost dní, kdy jsem si mohla celý den psát, jak jsem chtěla a nic jiného nemusela.
A teď zavřená v chladné kobce z mramoru, čekám na zvonek a on nepřichází a nepřichází.
 Oněgina jsem přečetla jako nic v nudných hodinách a to to teprve začíná.
Mašinerie, trapná a pro mne snad zbytečná.
Říkají, že je to prý dobrý ústav.
Možná pro blázny ve svěracích kazajkách, co se v hodině ani nehnou, nepromluví. Jak těžké je pro mne sedět klidně, když myšlenky mi létají od místu k místu a tělo má tolik energie.
A aspoň tužka po papíře, rychle jezdí, nespoutaná.
Jako já.
V kleci všedních dní, unavená, urousaná,
jako divá zvěř v kleci lapená....
 ....usínám k smrti zmožená.
-
V rozepsaných článcích jsem našla pár řádků, co opět ocení stalkeři, tak pojďme na to:

1. Nevydržím kolem sebe výrazné barvy. V nějakém pomatení smyslů jsem si svůj pokoj nabarvila na fialovo a potom v něm nemohla existovat jinak než za tmy. Ta barva mě rozčilovala, deptala, rozptylovala. I když jdu jen k sestře do pokoje (má červenou stěnu), tak je mi to nepříjemné. Teď má pokoj celobílý - včetně nábytku. Jen podlahu mám z tmavého dřeva. Pro většinu lidí to vypadá nedodělaně a sterilně, ale to je právě to, co na svém pokoji naprosto zbožňuju :D.

2. Mám dobrý hudební sluch, ale stejně hraju jenom na zobcovou flétnu. Jako maličkou holčičku mě rodiče přihlásili do umělecké školy. Měla jsem talent a dostala jsem dobrého učitele. Technicky byl dokonalý, ale lidsky mi od začátku neseděl. Byl to starý pán, který se na mě neustále díval těma jeho vražednýma očima a křičel na mě. U nás doma nebylo nikdy ve zvyku ječet, takže jsem to brala strašně negativně. Nechtěla jsem na jeho hodiny chodit, až mi jednou "vytekly" nervy a z hodiny jsem mu prostě zdrhla. Od té doby mě tam nikdo nikdy neviděl. Abych to nezapomněla, chodila jsem hrát do školy, ale kvůli cirkulaci dětí jsme každý rok brali to samé a já se strašně nudila. Nehrála jsem podle not, ale zpaměti. A pak už jsem nechtěla chodit ani na školní hodiny. Byla to ztráta času. Bylo mi asi deset. Vím, že jsem promarnila možnost být dobrá klavíristka nebo cokoli jiného. Někdy mě to mrzí a chtěla bych se na nějaký nástroj hrát. Jenže...jsem docela stará. A tak si jen někdy sednu se svou starou flétnou a hraju to, co jsem někde slyšela...noty už totiž dávno nepoznám.

3. Neumyju nádobí, pokud doma nemáme čistou houbičku. Ta stará mi vždycky připadá odporná a mám pocit, že tím musím talíř ještě více zašpinit. :D

4. Nosím si do školy vlastní svačiny a obědy. Jídlo a pití mi zabírá půlku tašky. A to jen kvůlií tomu, že v našem bufetu není nic jedlého (bagety a párky v rohlíku jsou vhodné tak pro prasata) a taky kvůli tomu, že nesnáším řady při čekání na oběd.

5. Jsem teatrální a ráda si vychutnávám dramatické okamžiky.

6. Nikdy nemám trému.

7. Ráda se usmívám na lidi, kteří se mračí a nutím je se usmát zpět, ale musím na to mít náladu.

8. Vždycky, pokud s někým mluvím a záleží mi na něm, koukám do očí. Pořád. Neuhýbám. Mnohé to znervozňuje, jiní to oceňují.

9. Nemám ráda stříbro, přijde mi chladné a neosobní.

10. Ráda čtu v lidech jako v knihách. Je málo lidí, kterými nedokážu listovat. Ty většinou velmi obdivuji a ráda se jimi obklopuji. A z jejich očí se snažím odhadnout kolik bolesti vytvořilo jejich krásu. Oni mi to neřeknou. A tím zvýší mou fascinaci na posedlost.

4 komentáře:

  1. Nikdy nemáš trému? Panebože, jsi snad jediný člověk ze všech, které znám a netrpíš tím. Opravdu nikdy?

    Připadá mi, že by s tebou byla docela zajímavá diskuze. Naprosto s tebou například souhlasím s bodem 4, 5 a 8 (s tou výjimkou, že někdy se dívám místo do očí na ústa - sama ani nevím proč, ale dělám to docela často a právě u lidí, na jichž názorech mi záleží. Žebych jim tak visela na rtech? ). Desítka je zajímavá. S devítkou naprosto nesouhlasím. Bod č. 7 je kontroverzní, jak píšeš, je to podle toho, jakou mám náladu. Někdy je mi všechno jedno a někdo se směju na všechny okolo.

    P.S.: Co vlastně děláš za školu?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Píšu jak prase, omluv mé hrubky prosím.

      Vymazat
    2. Možná naposledy ve školce na besídce, když mi byly čtyři...pak už ne. Jsem na to asi moc sebevědomá a flegmatická.
      Jsem na všeobecném gymplu, třetí ročník.

      Vymazat
  2. Taky jsem takto z ahodila hru na flétnu. Sice na mě nikdo nekřičel, učitelka mě měla dokonce ráda, ale já jsem flétnu nechtěla. Chtěla jsem hrát na klavír nebo kytaru, ale rodiče řekli že flétna je dobrá na astma a tak jsem musela na hodiny flétny. Netěšila jsem se tam, záviděla jsem dětem co mohly hrát na ten klavír nebo kytaru, cvičení mě nebavilo a nakonec mě rodiče po roce odhlásili. Od té doby jsem na flétnu nesáhla, noty jsem zapoměla a na tatínkovu kytaru, nebo klávesy hraju jen po paměti. Pokud znám aspoň kousek nějaké písničky jsem schopná si to podle dalšíxh not odvodit, ale jinak to nevyužívám.

    OdpovědětVymazat