neděle 7. dubna 2013

Modlitba žáby....

Když je člověk v nemocnici, tak na něj skoro vždycky padne jistý splín, obzvlášť pokud tam není pouze na návštěvě.
Já osobně jsem prvních 24hodin v nemocnici protrpěla s třesem po celém těle. Ne, že by mi bylo tak špatně. Tedy rozhodně ne fyzicky. Ovšem psychicky to bylo o několik oktáv horší.
Nesnesu pravidelné zvuky, takže jsem celou první noc přemýšlela, zda z okna poletí transfuze, která hučela každých deset sekund, hodiny, které tikaly a nebo si z toho okna rovnou skočím sama, protože to nevydržím. (Okna nešla pořádně otevřít, jak prozíravé!)
Ráno mne viděl pan primář a mého vzhledu se tak lekl, že mi naordinoval další den na lůžku. To už moje nálada klesla natolik, že jsem nebyla schopna komunikovat ani s mými spoluležícími, otočila jsem se na bok a koukala na Sherlocka na uklidněnou.
Po poledni mi ovšem přišla návštěva (pravý čas na záchranu!) a donesla mi něco na čtení.
Návštěvy se u mne vlastně střídaly až do večera, takže jsem si ani pořádně nevšimla, že mám za sebou dalších pár hodin "vězení".
Když jsem osaměla, sedla jsem si s knížkou na pohovku na chodbu a začetla se.
To dokončilo moje zlepšení nálady.
Po tom, co mne ráno sestry viděly ve stavu neurotické mrtvoly, mne míjely s nechápavými výrazy na chodbě, když mne viděly, jak se usmívám, ne-li směju na celé kolo.
Psychika je hlavní.
Na tom tělo stojí.

A co, že jsem to četla?
Nečekejte nějakou lehkovážnou komedii, je to spíše trochu duchovní čtení, ale je to úžasné.
 Takže pokud můžete, sežeňte si a přečtěte :-)

1 komentář: